Kdo byl Haugwitz?
.png)
Jan Hanuš Haugwitz z Biskupic byl slavný český rek, vrchní velitel obávané Černé legie (armády), vojenského útvaru složeného především ze slovanských a zejména husitských bojovníků, tvořících jádro vojska česko-uherského krále Matyáše Korvína, čítající až několik desítek tisíc bojovníků.
Hejtman Haugwitz byl doprovázen tzv. Černou rotou, která zajišťovala především jeho ochranu, pomáhala s organizací vojsk a tvořila elitní oddíl v rámci obávané Černé armády, Maďary nazývané "Fekete Serég". K jeho slavným počinům patřilo například dobytí Vídně či porážka vojsk Osmanských Turků v Bitvě na Chlebovém poli.
Jan Hanuš pocházel ze šlechtického rodu Haugviců z Biskupic, původem ze Slezska. Byl pravnukem předků rodu Sigmunda a Kiliána Haugviců, kteří přišli do Čech ve 2. polovině 14. století. V pramenech je zpravidla připomínán jako třetí nositel jmen Hanuš Jan Haugvic z Biskupic. Spolu s ním v Černé rotě sloužili také jeho bratři Jindřich (Hynek) a Petr, dále pak jejich příbuzný Mikuláš Haugvicové. V čele Černé roty jej vystřídal Mikuláš Haugvic. Po Korvínově smrti se roku 1490 však jednotka rozpadla a nakonec byla na jaře roku 1492 po bojových střetech s uherskou armádou rozpuštěna silou.
Spolu se svými příbuznými vystupoval od začátku tzv. česko-uherských válek na straně Matyáše Korvína, jakožto člen jeho oddílu tvořeného převážně Čechy, Bavory, Srby, Poláky či Chorvaty. Zde se v 70. letech 15. století postupně stal vrchním velitelem tohoto útvaru, čítajícího v té době již několik desítek tisíc bojovníků. Ten byl posléze nazván Černá rota, údajně dle černého brnění, které měl Jan Hanuš do bitev nosit. Zúčastnil se též Korvínových akcí ve Slezsku a Polsku, účastnil se mimo jiné bitvy u Ivanovic roku 1474. Podle nálezů však zjišťujeme, že celá armáda chodila v černém a to z mnoha převážně praktických důvodů. Černění se používalo pro ochranu zbroje a jako soudobé maskování, vhodné pro noční vojenské operace, kterými se Černá armáda proslavila.
Bitva na Chlebovém poli (maďarsky Kenyérmezei csata, rumunsky Bătălia de la Câmpul Pâinii, turecky Ekmek Otlak Savaşı) byla bitva, která se odehrála na tzv. Chlebovém poli (Kenyérmező) u obce Şibot (dnes Rumunsko) v Uhersku 13. října 1479 mezi uherským a tureckým vojskem. Na straně Turků stáli také vojáci z Valašska. Místo leží v západní části území nazývaného Königsboden (Fundus regius), na hranici Huňadské župy. Na místě bitvy nechal sedmihradský vévoda postavit kapli, jejíž místo bylo vidět až do začátku 20. století. Bitva byla největším uherským vítězstvím nad Turky, kteří se po porážce už nepokoušeli rabovat v Uhersku až do moháčské bitvy.
Na Matyášův rozkaz podnikl roku 1477 vítězný vpád do Rakous proti římskému císaři Friedrichovi až k Vídni, další vojenskou kampaň pak vedl do Rakous roku 1481, konflikt zde skončil až roku 1486 válku v Rakousích. Dva roky nato byl s vojskem poslán proti odbojným slezským knížatům, od nichž po krvavé bitvě u Thomaswalde (Tomkowic) dobyl všechny hlohovské statky. Počátkem roku 1489 se pak s Černou rotou obrátil proti braniborskému markrabství a po donucení olešnického knížete postoupit své území králi Matyáši, vrátil se s vojskem na Moravu.
Vladislav Jagellonský jej pravděpodobně po bratislavském míru roku 1491 jmenoval kapitánem královské české armády (latinsky capitaneus gencium nostrarum Bohemicalium), a poté spolu s vrchním kapitánem Štěpánem Zápolským vyhnal posledního uchazeče o trůn, polského knížete Jana I. Olbrachta, ze země, po rozhodujícím vítězství v bitvě u Eperjes 1. ledna 1492.
Bitva na Chlebovém Poli 1479
Fekete Serég
Matyáš Korvín v našich zemích zrovna nepatří k oblíbeným postavám dějin, neboť se urputně snažil sebrat korunu Jiříkovi z Poděbrad, který je u nás naopak hodnocen velmi pozitivně. V Čechách nakonec Korvín dosáhl jen dílčího vítězství, ale na jiných územích sklízel jeden vavřín za druhým. Vděčil za to pozoruhodné armádě, která v té době neměla v Evropě obdoby.
V průběhu dějin se osvědčilo, že malá, moderně vybavená profesionální armáda bývá úspěšnější než početná horda naverbovaných občanů s minimální vojenskou zkušeností. Ve středověku takové profesionální jádro tvořili rytíři a královi věrní, kteří se odmalička učili zacházet s mečem a v případě konfliktu byli povoláni do lítého boje. Jak ale šlechta postupem času bohatla a zpohodlněla, začala čím dál více využívat možnosti své syny z vojenské povinnosti vyplatit. V bitvách se nakonec opravdu umíralo a za nějakou tu hrdinskou ódu mladý urozený život nestál.
Panovníci nabízené peníze málokdy odmítli a prázdná místa v armádě zaplňovali najatými žoldnéři. Vesměs šlo o cizince, kteří doma neměli do čeho píchnout a služba v armádě jim zajistila stálý plat. Bylo jim v podstatě jedno, proti komu bojují, hlavně když dostali zaplaceno. Jakmile ale nastalo příměří, jejich služeb už nebylo potřeba a museli se oohlédnout po jiném vojsku, které bylo právě v akci. Za život takto vystřídali několik "zaměstnavatelů".
Žoldnéřské vojsko zformoval také otec Matyáše Korvína János Hunyadi. Malý Matyáš mezitím četl životopis římského vojevůdce Julia Caesara, pozoroval otce a v hlavě si sumíroval, co všechno udělá jinak, až se dostane k moci on. A pak přišel den, kdy to udělal. Žoldákům nabídl permanentní angažmá. Nejen na sezonu, nejen na jednu bitvu, ale opravdu nastálo.
Tak se zrodila Černá rota, někdy také nazývaná jako Černá armáda nebo Černá legie, která operovala mezi lety 1458 až 1494 a přinesla Korvínovi jedno vítězství za druhým. Šlo o profesionální útvar, jehož jádro tvořili Češi, Moravané a Slezané, doplnění o Bavory, Poláky, Srby a Chorvaty. Nutno připomenout, že Češi v té době měli slušné know-how z nedávno proběhlých husitských válek a rotu obohatili o cenné taktiky. Matyáš Korvín díky tomu bez většího úsilí zvítězil nad Osmanskými Turky a dobyl podstatnou část Rakouska včetně Vídně. Zastavil ho až Jiřík z Poděbrad, který si Prahu vzít nenechal. Byl ale nucen Korvínovi podstoupit Moravu, Slezsko a obě Lužice.
Černá armáda stála Korvína hodně peněz. V počátcích čítala 6000 žoldnéřů, ale postupem času se rozrostla na 28 000 vojáků. Tyto všechny muže musel někdo permanentně platit, jinak se začali bouřit (a taková vzpoura mohla pro panovníka dopadnout opravdu špatně). Korvín navíc investoval do moderních palných zbraní. Zhruba každý čtvrtý voják pochodoval s arkebuzou, což bylo ve své době velmi neobvyklé - dokonce ještě na začátku 16. století palné zbraně používalo jen asi 10 procent všech vojáků v Evropě. Důvody byly zřejmě hlavně finanční - střelný prach nebyl z levného kraje.
Právě vysoké výdaje vedly k tomu, že Korvínův nástupce Vladislav Jagellonský Černou rotu rozpustil. K rozhodnutí ho dotlačila uherská šlechta, když si vymínila radikální snížení daní. Na udržení profesionální armády tím pádem už nebyly prostředky a obranyschopnost země rapidně poklesla. Důsledkem byla mimo jiné i tragická bitva u Moháče, ve které zahynul Vladislavův syn Ludvík.
Rytíř Černé Legie
Velká alianční pečeť krále Korvína
Černá armáda byla pozdně středověké uherské žoldnéřské vojsko ve službách krále Matyáše Korvína. Zrod tohoto žoldnéřského vojska započal už za vlády jeho otce Jánose Hunyadiho kolem roku 1440, ovšem s myšlenkou zavedení stálé profesionální žoldnéřské armády přišel až Matyáš Korvín, čímž se pravděpodobně inspiroval ze svého mládí, když četl o životě římského vojevůdce Julia Caesara. Žoldnéřské vojsko existovalo mezi lety 1458 až 1494. Oproti jiným vojskům byla Černá rota stálou profesionální žoldnéřskou armádou, se kterou Matyáš dosáhl mnoha vítězství a úspěchů, když v rakousko-uherské válce proti císaři Fridrichu III. dobyl velkou část Rakouska, včetně hlavního města Vídně v roce 1485, a v česko-uherské válce více než polovinu ze Zemí Koruny české (Moravu, Slezsko a obě Lužice). Dalšího vítězství dosáhl Matyáš s Černou armádou nad Osmanskými Turky roku 1479.
Matyáš rozpoznal důležitost a klíčovou roli pěchotních palných zbraní, jež následně významně přispěly k efektivitě a úspěchům. Zhruba každý čtvrtý příslušník Černé armády byl vybaven arkebuzou, což bylo v té době neobvyklý poměr. Jen vysoká cena střelného prachu ve středověku jim bránila v tom, aby byl tento počet ještě víc navýšen. Dokonce i po desetiletí po rozpadu Černé armády, na přelomu 16. století, asi jen 10 % vojáků západoevropských armád používalo palné zbraně. Hlavními složkami Černé armády byly pěchota, dělostřelectvo a lehká i těžká jízda. Funkce těžkého jezdectva měla chránit lehkou obrněnou pěchotu a dělostřelectvo, zatím co ostatní sbory dodávaly nepřátelům sporadické, překvapivé útoky. V počátcích se jádro armády skládalo z 6 000–8 000 žoldnéřů. V roce 1480 se počet pohyboval mezi 15 000 a 20 000, nicméně na velké vídeňské vojenské přehlídce v roce 1485 dosáhla Černá rota počtu až 28 000 mužů (20 000 jezdců a 8 000 pěšáků). Vojáci pocházeli z různých zemí a národů, byli mezi nimi především Češi, Bavoři, Srbové, Poláci, Chorvati a od roku 1480 také Maďaři. Černá armáda byla teké mnohem větší žoldnéřskou armádou, než jakou měl v té době k dispozici francouzský král Ludvík XI., jediné další stálé profesionální armády v Evropě.
Smrt krále Matyáše Korvína znamenala i konec pro Černou armádu. Uherský parlament prosadil snížení daňového zatížení o 70–80 % na úkor obranyschopnosti země, takže nově zvolený král Vladislav Jagellonský nebyl schopen pokrýt náklady na armádu. Po rozpadu Černé armády maďarští magnáti rozpustili mimo jiné i systémy státní správy a byrokracii po celé zemi. Obrana země se celkově zhoršila, když i pohraniční stráž a hradní posádky přišly o své příjmy, pevnosti upadly do havarijního stavu a volání po navýšení daní pro posílení obrany nebylo vyslyšeno.
Černá armáda válčí s Osmanskými Turky
Rekonstrukce korouhve Černé armády