Místní duchovenstvo, pohnuté nebo inspirované závazkem žen k modlitbě, svátostem a charitativní službě ve světě, se snažilo usměrňovat a šířit duchovní slávu žen v reakci na současné problémy, zejména válku institucionální církve proti herezi. Několik duchovních se po jejich smrti snažilo propagovat tyto mulieres religiosae (neboli věřící ženy) jako svaté. Pravděpodobně nejslavnějším příkladem toho byl vztah mezi Jakubem z Vitry a Marií d'Oignies, která je někdy označována jako typickou zástupkyní beguinek. Marie d'Oignies inspirovala Jamese. Povzbuzovala a zlepšovala jeho kázání a mnohé z jejích zázraků sloužily k propagaci svátostného programu Lateránu IV. Po Mariině smrti Jakub cestoval do Říma jménem „náboženských žen“ v diecézi Lutych , kde hledal papežské povolení, aby ženy žily společně a vzájemně se podněcovaly k dobrému křesťanskému životu.

​

Bekyně nebyly jeptišky, ale často za ně byly považovány. Beguinky skládaly osobní, neformální sliby čistoty. Oživeni ideály vita apostolica – stejnými ideály, které vedly k vytvoření žebravých řádů. Bekyně vedly život kontemplativní modlitby a aktivní služby ve světě. Jako ženám bylo Bekyním zakázáno kázat a učit, přesto aktivně nabádaly své spolu-křesťany, aby žili životy pokání, služby a modlitby. 

​

Beghardi nebyli nikdy uznáni jako oficiální, papežem schválený náboženský řád. Neřídili se schváleným pravidlem, nežili v klášterech a nevzdávali se ani osobního majetku. Bekyně mohly ve skutečnosti kdykoli opustit své řeholní povolání, protože to nebylo vynuceno žádným závazným mnišským slibem. V mnoha případech se termín „Beguine“ (laička) vztahoval na ženu, která nosila pokorný oděv a stála stranou a žila náboženským životem nad rámec praxe běžných laiků.

​

V roce 1184 založil kněz Lambert de Begue (přezdívaný Kokta) v Lutychu ženské náboženské spolky, které po něm přijaly jméno béguines (laici či laičky) – bekyně. Toto hnutí bylo původně vyvoláno velkým populačním nepoměrem mužů a žen v důsledku křížových výprav. Volné sdružení osob se postupně přetvořilo v řád, který však nebyl tak přísný jako jiné uzavřené řády. Členové neskládali řeholní slib a svým členům Řád přikazoval sice poslušnost a pokání, ale ne chudobu, jako tomu bylo u jeptišek. Mnohé členky byly vdovy, či neprovdané ženy z bohatých a vážených rodin. Jejich cíl spočíval v modlitbě, kontemplaci a charitativních činnostech. Většinou se staraly o nemocné a staré lidi a také vyráběly krajky a oblečení, což byl jeden z dalších zdrojů financí. Postupně vznikla i mužská obdoba Řádu – beguini nebo také berghardové - od toho odvozený český název Pikarti.

​

Od počátku 13. století se hnutí šířilo z Belgie přes Francii a Německo. Rovněž v českých zemích se značnou měrou podílely na charitativní činnosti té doby (např. Brno, Český Krumlov, Kolín). Ekonomická nezávislost Řádu přinesla i myšlenkovou volnost a uvnitř hnutí se šířily názory neslučitelné s oficiálními stanovisky katolické církve.

​

Některé bekyně podle vznášených obvinění např. hlásaly, že prostopášnost nemůže poskvrnit lidského ducha a posléze popíraly i božství Kristovo a panenství Matky Boží. S tímto odůvodněním všeobecný církevní sněm ve Vienne roku 1311 nařídil jejich potlačení. Hodně členů hnutí se uchýlilo do Čech a na Moravu, protože byli pronásledováni a upalováni. Protože se scházeli v jeskyních a jamách, říkalo se jim u nás „jamníci“ nebo "jamnice". Po čase byli potřeni i u nás, většinou upáleny na hranicích. Pronásledované bekyně se společně s beghardy často nakonec uchylovaly do nejrůznějších pikartských sekt, kterých bylo v Čechách požehnaně, tu se přidali k Adamitům, tu k Noemitům, posléze si založily vlastní sektu Noemitek, ve které pěstovaly lesbickou lásku až po Neo-Noemitky, které pěstovaly sebelásku. Po boku svých mužských souputníků bojovaly často o holý život proti moci církevní i světské. Tak či tak se po nich v Čechách nakonec slehla zem a jejich těla byla očištěna v plamenech.

​